Anna Velichová: V našem krasobruslařském oddílu každý roste svým tempem

Jmenuji se Anna Velichová a působím jako trenérka krasobruslení v oddílu Spartak Žebrák. Společně jako trenérský tým se staráme o 50 svěřenců. Zní to jednoduše – ale realita je pestrá. Jeden den vážeme brusle dětem z přípravky, druhý den řešíme choreografii s juniory, třetí den máme na ledě tři generace najednou. V tom je možná kouzlo našeho oddílu – je živý, otevřený a dává prostor vyrůst každému svým tempem.

Sama jsem prošla klubem jako závodnice, dnes se dívám na věci jinýma očima – už nejde jen o techniku, ale o celkový přístup. Baví mě hledat rovnováhu mezi disciplínou a lidskostí. Vždycky to není snadné. Ale právě v těch malých každodenních situacích – když dítě překoná svůj strach, když rodič řekne, že „to dává smysl“, když tým drží pohromadě i mimo led – si uvědomuji, proč to celé dělám.

Studuji medicínu, což mě učí dívat se na děti nejen jako na sportovce, ale jako na komplexní osobnosti. Nehledám „správný recept“, spíš se snažím být pozorná. Každé dítě potřebuje něco trochu jiného – a naším úkolem jako trenérů je vytvořit takové prostředí, kde se to může bezpečně projevit.

Náš klub není o honbě za body. Je o cestě. A jestli si z ní děti odnesou nejen bruslařské dovednosti, ale i větší sebedůvěru, schopnost pracovat v týmu nebo říct si o pauzu, když ji potřebují – pak to má cenu.

Bezpečí není jen o fyzickém prostředí – je to o atmosféře, kterou v klubu společně vytváříme. Věřím, že děti potřebují místo, kde se nebojí být samy sebou, kde je nikdo nesoudí a kde ví, že jejich hlas má váhu. A přesně takové prostředí se snažím budovat – prostředí, kde je v pořádku udělat chybu, kde se chyby berou jako přirozená součást učení, ne jako selhání. Trénink má být místo, kde děti najdou radost, podporu, jistotu… a někdy i útočiště. Jsem přísná, když je to potřeba, ale vždycky s respektem – k nim, k jejich tempu i jejich emocím.

Bez spolupráce s rodiči by to nešlo. Jsme jeden tým – trenér, dítě a rodiče. Právě rodiče nám pomáhají lépe porozumět tomu, co dítě potřebuje, čím si prochází, co ho motivuje nebo naopak trápí. Vážím si každé zprávy, každého sdílení, protože čím víc si navzájem věříme, tím líp můžeme dětem pomáhat růst. A i pro rodiče to často není snadné – odevzdat dítě do cizích rukou, důvěřovat, že mu někdo jiný poskytne bezpečný prostor. Tu důvěru nikdy neberu jako samozřejmost.

Tohle je pro mě absolutní základ. Ve sportu, kde jsou děti často velmi mladé a zranitelné, musíme být dvojnásob ostražití. Všichni máme zodpovědnost vytvářet prostředí bez strachu, bez manipulace, bez tlaku. Trénink není o křiku, o donucení, o bolesti. Je o růstu, důvěře, vztahu. Nechci děti, které se mě bojí. Chci děti, které mi věří, že mě můžou kdykoli oslovit, když se necítí dobře – fyzicky nebo psychicky.

Ráda soutěžím. A děti taky. Ale ještě radši mám chvíle, kdy se na ledě smějí, i když spadnou. Kdy si samy zatleskají, protože se jim něco konečně povedlo. Učíme se společně, že vítězství nejsou jen ta s medailí. Někdy je vítězstvím překonaná tréma, jindy úsměv po nepovedeném vystoupení. A když přijde zlato? Skvělé. Ale ještě lepší je, když mi dítě řekne: „Mě to dneska bavilo.“

Vzdělání a odborné kurzy jsou důležité pro úspěšné trénování krasobruslení. Proto neodmítáme žádnou výzvu a pokud je možné proniknout do tajů hodnocení na závodech a udělat si kurz rozhodčí nebo technický panel, určitě neodmítneme. V oddílu je nás 6 trenérek a všechny máme potřebnou kvalifikaci, která zahrnuje nejen teoretické znalosti, ale i praktické dovednosti potřebné k vedení tréninků. Důležitý je také zájem o krasobruslení, pět z nás vyrostlo v našem oddíle a láska ke krasobruslení nám zůstala a předáváme naše zkušenosti dál.

Tuhle větu slyšíme často – ale ne vždy podle ní skutečně jednáme. Já sama k ní mám velmi osobní vztah. Od dětství se potýkám s těžkou alergií, která vedla až k anafylaktickému šoku. V době, kdy jsem sama závodila, to bylo něco, co se do sportovního prostředí nehodilo. „Musíš se překonat.“ „To přece zvládneš.“ „Neřeš to tolik.“ Takové věty jsem slýchala často. Jenže když člověk ví, že mu může jít o život, nejde to „neřešit“.

Bylo těžké v takovém prostředí fungovat – nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Neustálé napětí, nejistota, nedůvěra k vlastnímu tělu. A také pocit, že když něco řeknu nahlas, budu za „slabou“ nebo „problémovou“.

Právě tahle zkušenost mě jako trenérku hodně formovala.

Dnes si o to víc uvědomuju, jak důležité je, aby se dítě v tréninku necítilo ŠPATNĚ.

Studuji medicínu, a i díky tomu se učím dívat na sport trochu jinak – komplexněji. Nejde jen o fyzičku, ale i o to, co se děje v hlavě. O to, jak se dítě cítí, jestli se nebojí říct, že ho něco bolí nebo trápí. Věřím, že právě tohle dělá rozdíl mezi prostředím, které formuje zdravé sebevědomí, a tím, které ho naopak potlačuje.

Možná i proto se ke mně dneska často dostávají děti, které už si něčím prošly. Některé byly přetížené, jiné se bály, že nejsou dost dobré. Snažím se jim ukázat, že v tréninku není slabost to, co cítíme, ale to, když se to snažíme skrývat.

Zdraví je u mě vždycky na prvním místě – a to není fráze. Je to zkušenost, kterou si nesu s sebou. A možná i díky ní věřím, že dobrý trenér není ten, kdo dítě dožene k výsledku, ale ten, kdo ho podrží, když to potřebuje.

Možná právě tahle cesta – plná otázek, chyb i hledání rovnováhy – mě nakonec dovedla k ocenění Trenérka mládeže 2024, jedna ze tří oceněných trenérů Berounska, oceněná trenérka Středočeského kraje. Ale pro mě je největší odměnou něco úplně jiného: když mi dítě po tréninku řekne, že se těší na další den. Protože pak vím, že jsme vytvořili prostředí, kde se necítí jako někdo, kdo musí pořád dokazovat, že na to má – ale jako někdo, kdo tam prostě patří.