Dětská trenérka Nela Čížková: Moje tréninky odráží zájmy dětí

Jako mnoho trenérů jsem začínala sama jako aktivní sportovec, moje vášeň byl fotbal. A stejně jako u mnoha trenérů to bylo zranění, které mě přesunulo z hřiště na střídačku – z přijímání rad a pokynů k jejich udělování. Když člověk sportuje tak dlouho a miluje to, je téměř nemožné přestat jen proto, že tělo už nespolupracuje. Trenérství se pak nabízí jako logická volba, ačkoli, jak mi postupně došlo, jde o zcela jiné řemeslo než být aktivní hráč. 

Přechod z hráčské role do trenérské vyžaduje osvojení úplně nových dovedností – jako hráč málokdy přemýšlíte, co všechno musí trenér brát v potaz a ovládat. Na hřišti pro mě byl pochopitelně výkon prioritou a stále to ve mně trochu je – v kontrastu se zbytkem života je ale těch pár hráčských let téměř ‘zanedbatelných’. A jak může sport pomoct ve formování osobnosti, může při špatném zacházení taky hodně uškodit. Především právě v pozdějším věku, pokud s ním máme dlouhodobě nepříjemné asociace.

Můj přechod k trénování byl navíc specifický v tom, že jsem nezůstala jen u trénování fotbalu, ale sport jsem začala vnímat jako nástroj pro to pomáhat vést děti k co nejzdravějšímu vývoji, nejen fyzickému. Mou hlavní náplní a trenérským cílem tedy není sport výkonnostní. Krom malých futsalistů trénuji rovněž pod organizací Gymnahtlon a oba přístupy k tréninku se dosti liší, ač se snažím je vždy zakládat na největším zájmu dětí. Zatímco kluci na futsale mě prosili, abych křičela víc nahlas a berou i přímou, ‚méně soucitnou‘ kritiku, moji gymnathlonoví předškoláčci si do lekcí chodí vyloženě hrát a nevědomky k tomu cvičí.

Když se něco tak všeobecně prospěšného jako pohyb vezme za špatný konec, může to ublížit. Moje zásada je ‚zájem dětí na prvním místě‘. A jejich zdraví je v jejich zájmu. Dětem tedy dovoluji běžet se napít i v průběhu hry a odpočívat, když tvrdí, že nemůžou. Po chvilce odpočinku je zase motivuju k naskočení zpátky do hry, je to občas potřeba J. Stejně potřeba je ale vnímat, když dítě není stoprocentně fit. I děti mají právo být někdy „společensky unavené“ nebo být ze školky/školy víc vyřízené než obvykle. Pokud nepomůže hravá motivace a obdobné přesvědčovací metody, přikláním se k variantě, že pro malého sportovce je v ten moment opravdu prospěšnější odpočinek. Když je dítě spokojené, odpočaté a fit, nemusíme ho do zábavného pohybu nutit.

Jedna z klíčových zásad, jíž se při práci s dětmi řídím, zní Děti jsou taky lidi. Nosím ho nalepené i na batohu a na autě. Na nedávné přednášce irského psychologa dlouhodobě působícího v NHL zazněla z jeho úst věta „jako trenér pracujete pro hráče“. Ne za ně – ale ani nepracují oni pro Vás. A to jsou slova člověka, který mluví o nejprofesionálnější formě sportu – i tam je trenér ve službách svěřenců. I já svou roli vždycky tak vnímala – jsem tu pro děti a díky nim tu vůbec být můžu.

Ve vrcholovém sportu rozhodují výsledky, a tedy vítězství. Dokud jsem hrála ve Spartě, bylo pro mě soustředění na výsledek klíčové a ani kritiku v zájmu dosažení lepšího výsledku jsem nebrala špatně. Je to zkrátka součást procesu, když chcete hrát s nejlepšími.

Ve svém trenérství ale uplatňuji jiný přístup. Jde mi o osobnost dítěte. Takže tady vítězství opravdu nejdůležitější není. Na druhou stranu bych ale s takovým nastavením nemohla jít trénovat do nejlepších klubů, obzvlášť ne do starších kategorií. Je tedy klíčové si stanovit, co je pro koho nejvyšší hodnota – pro některé to totiž může být právě vítězství a dle mého názoru to není špatně. Jen je nutné se podle toho zařídit a nemít vítězství jako nejvyšší hodnotu při práci se čtyřletými dětmi na odpoledním kroužku po školce.

Zušlechťování hodnoty fair play je pro mě klíčové pro další život dětí. Doma mám Cenu Fair Play od Českého olympijského výboru a dodnes toto ocenění řadím mezi jedno z nejcennějších. Po ukončení kariéry jsou koncepty s trvalou hodnotou jako právě duch fair play něco, co přetrvává dlouho potom, co člověk už sám aktivně nesportuje. Na trénincích se třeba po každé hře Na babu ptám, kdo byl kolikrát chycen. Oceňuji poctivé odpovědi a se všemi si plácnu se stejnou vervou a oceněním. Zatímco rychlé ocením za obratnost a úspěšné utečení, ty víckrát chycené za poctivost. Obě hodnoty jsou stejně důležité – děti pak nemají potřebu si vymýšlet, a ačkoli jim pak případný úspěch dělá radost, neberou ho jako nejdůležitější.

V tomto směru jdu názorově lehce proti proudu, protože věřím, že vzdělání není pro kvalitní práci s dětmi to nejdůležitější. Je to lidský přístup, osobní zralost a dobrý vztah k činnosti.

To, co dělá dobré trenéry nejlepší, se dle mého názoru zkrátka nedá kvantifikovat.

Za sebe bych byla opravdu ráda, kdyby se kritéria víc řídila osobností než vzděláním. Kdyby se k výběru trenérů přistupovalo takto, byla by to skvělá zpráva pro lidi, kteří vzdělání nemají, ale trénování nebo pedagogiku mají v sobě. Pokud je činnost naplňuje a „děti za nimi jdou“, měli by věřím takoví lidé dostat šanci s nimi pracovat bez ohledu na to, že na to nemají školu. Je pochopitelně nutné podchytit aspekty jako bezpečnost a alespoň dílčí školení určitě nejsou na škodu. Rozhodně ale nejsou spásou, která z člověka netknutého prací s dětmi rázem udělá pedagoga či trenéra. V oblasti bezpečnosti, respektujícího přístupu a bezpečného tréninkového prostředí dělá skvělou práci právě iniciativa Trénujeme s respektem se svým safeguardingovým programem a společenskou osvětou na tomto dosud netknutém poli.

Otevřenou komunikaci uznáváme pro úspěšnou spolupráci i mezi lidmi, na úrovni klubů to pochopitelně není jiné. Zajímavým dodatkem tohoto kodexového bodu je chování na internetu. Není asi v silách klubu rozumně vést veškeré online aktivity svých členů, vnímám ale jako velmi příkladné, kdyby i takovou věc klub u svých svěřenců zmínil a alespoň je tak postavil před fakt, že jejich internetová aktivita není bez povšimnutí. Každý asi obecně ví, že online platformy jsou veřejné, i tak se ale nezřídka kdy lidé diví, když potom ostatní ví o něčem, co tam lidé sami sdíleli.

V tomto bodě je zásadní se shodnout na tom, jaké jsou naše představy pro dítě – pokud klub vyznává nevýkonnostní hodnoty a rodič chce z dítěte mít olympionika, bude komunikace narážet. My v Gymnahtlonu trénujeme bez důrazu na výkon a také tak Gymnathlon inzerujeme. Není tedy pro nás podstatné, kdo je nejlepší – takové metriky ani nevedeme.

Rovněž zcela zřejmé, nicméně velmi náročné na docílení. Bezpečné sportovní prostředí u mě začíná bezpečným emočním prostředím, to úzce souvisí s prostředím sociálním. Upřímně bych vzdělání trenérů dětí ocenila především v těchto sférách, jelikož právě zde dochází k největšímu vlivu na dítě, pozitivnímu i negativnímu. To, jaký vliv ve výsledku bude, nejvíc záleží na tom, jaké trenér (potažmo klub) dokáže vytvořit prostředí. V naší praxi velmi dbáme na mentální pohodu, a jakmile chybí, jde sport okamžitě stranou. Děti jsou malé osobnosti, jako trenéři máme tu čest mít vliv na jejím rozvoji a sport má být pouze nástroj k tomu nasměrovat ten vývoj co nejlépe.

Sport je dobrý sluha, špatný pán (to samé se myslím dá říct o trenérství). Je to úžasný nástroj, jehož výhody není třeba dokládat, je nicméně zásadní, v jakých rukách se nástroj ocitne. Pokud trenér ví, že sport je nástroj a co díky němu chce u dětí dosáhnout, může být sport nástrojem radosti, správného vývoje, disciplíny a zdravého sebevědomí – dětí i trenéra.