Baví mě sledovat progres dětí na ledě i mimo něj, říká Filip Sabol

Jmenuji se Filip Sabol a působím jako trenér mládežnického hokeje v klubu HCM Warriors Brno. Aktuálně vedu hráče sedmé a třetí třídy, takže mám možnost sledovat jejich vývoj v různých fázích a pracovat s nimi dlouhodobě.

Hokeji se věnuji prakticky celý život. S trénováním jsem začal už během juniorky, kdy jsem zjistil, že mě baví předávat zkušenosti dál. Následně jsem odešel na Slovensko, kde jsem hokej kombinoval se studiem, ale po návratu jsem měl jasno – trénování se chci věnovat naplno.

Dnes už beru vlastní hraní spíš jako odreagování, aktuálně působím v krajské soutěži. Hlavní energii ale dávám do trénování. Baví mě pracovat s dětmi, posouvat je a sledovat jejich progres – nejen na ledě, ale i mimo něj.

Dlouhodobě vnímám, že se v dětském sportu často klade až příliš velký důraz na výsledky. Přitom by to podle mě nemělo být o tom, kdo vyhraje v deseti letech. Výsledky v mládeži často řeší víc trenéři a rodiče než samotné děti, a to je podle mě špatně. Mým cílem je proto vychovávat hráče, kteří vydrží u sportu a budou dobří za pár let, nejen teď.

Zároveň si myslím, že ve chvíli, kdy dítě přestane sport bavit, je úplně jedno, jak bylo talentované. V tu chvíli jsme jako trenéři někde udělali chybu. I proto se snažím vytvářet prostředí, kde se kluci budou chtít zlepšovat, ale zároveň je to bude bavit a budou se na trénink těšit.

Hokej mi za ty roky dal strašně moc a beru jako samozřejmost to vracet dál. Ne tlakem na výkon, ale tím, že ty kluky něco naučím a pomůžu jim vytvořit vztah ke sportu, který́ jim vydrží co nejdéle.

Jak Filip ve své trenérské praxi naplňuje jednotlivé body kodexu Trénujeme s respektem?

• Snažím se tréninky nastavovat tak, aby byly dlouhodobě udržitelné a kluci nebyli přetěžovaní. Díky tomu se s únavou nebo přetrénováním v týmu prakticky nesetkáváme.
• Vždy dopředu přemýšlím nad tím, co budeme na tréninku dělat a proč to budeme dělat – nechci, aby trénink byl jen o „odmakání“, ale aby měl smysl, hráče bavil, a především odpovídal jejich věku.
• Zranění k hokeji bohužel patří, v těchto situacích je pro mě vždy prioritou zdraví hráče. Vždy respektuji doporučenou rekonvalescenci nařízenou lékařem a nikdy se nesnažím návrat uspěchat jen kvůli tomu, že by se nám hráč hodil do zápasu.

• Každý́ hráč má u mě stejnou hodnotu, bez ohledu na to, jestli je zrovna tahoun týmu nebo se teprve hledá.
• Nerozděluji kluky na „lepší“ a „horší“. Každý́ má jinou startovní pozici, ale všichni mají stejnou šanci se posouvat.
• Individuální přístup volím podle toho, jaký kdo je, podle osobnosti a charakteru – někdo potřebuje víc podpory, někdo spíš usměrnit, jiní pracují lépe pod tlakem. Přístup k hráčům neměním podle aktuální výkonnosti.
• Nezajímá mě, kdo je dneska nejlepší. Zajímá mě, kdo se chce pořád zlepšovat.

• Po prohře klukům vždy připomínám, že je to normální součást sportu a celkově procesu učení se. Nejvíce se totiž posuneme z chyb, respektive proher.
• Společně si vysvětlujeme a ukazujeme, co jsme mohli udělat lépe a co si z toho vzít do dalšího zápasu.
• Snažím se v nich budovat chuť se zlepšovat a neustále se posouvat, nejen potřebu vyhrávat a sbírat body.
• Věřím, že právě prohry často posouvají hráče nejvíc.
• Bez proher by vítězství nemělo žádnou hodnotu.

• Kluky vedu k tomu, aby respektovali nejen pravidla, ale hlavně jeden druhého a lidi kolem sebe – spoluhráče, soupeře, rozhodčí i rodiče.
• Snažím se jim ukazovat, že charakter hráče se nepozná jen podle výkonu, ale i podle toho, jak se chová v emocích – po faulu, po prohře nebo naopak po vítězství.
• Soutěživost k hokeji patří a podporuji ji, ale vždy musí mít hranice.
• „Jak se chováš, když se nedaří, o tobě řekne víc než to, kolik dáš gólů.“

• Snažím se na sobě neustále pracovat a posouvat se jako trenér.
• Sleduji nové tréninkové metody a přemýšlím nad tím, co dává smysl přenést do praxe.
• Uvědomuji si, že práce s dětmi není jen o hokeji, ale i o tom, jak na ně působím jako člověk. Nepřipadám si jen jako trenér, občas jsem také vychovatel, psycholog ale hlavně se snažím být pro kluky kamarád, aby se nebáli se mi s čímkoliv svěřit.

• Zpětnou vazbu dávám klukům co nejdříve, ideálně hned v dané situaci.
• I když se něco nepovede, snažím se je podpořit a ukázat jim cestu, jak to příště udělat lépe.
• Nikdy na hráče nekřičím – chci, aby se nebáli dělat chyby a učili se z nich.
• Udělat chybu není špatně. Špatně je, když se z ní nic nenaučíš.

• S rodiči se snažím komunikovat otevřeně a na rovinu. Nehraji si na to, že všechno vím nejlíp – beru je jako partnery. Bez nich bych nebyl trenér.
• Vědí, že se na mě můžou kdykoliv obrátit, ať už jde o trénink, zápasy nebo přístup k jejich dítěti.
• S některými rodiči řešíme věci častěji, s jinými méně, ale důležité pro mě je, že mezi námi funguje důvěra.
• Díky tomu jsem zatím nemusel řešit žádné zásadní konflikty.
• Když si věci řekneme na rovinu, většinou žádný́ problém ani nevznikne.

• Jakékoliv nevhodné chování v týmu netoleruji – ať už jde o fyzické nebo slovní útoky.
• Na začátku jsme si prošli pár situacemi, kdy mezi kluky vznikaly konflikty, ale brali jsme to jako součást nastavování rolí v týmu.
• Důležité pro mě bylo naučit kluky věci řešit, vyříkat si je a jít dál.
• Dnes už tým funguje tak, že drží při sobě a vzájemný́ respekt je pro ně přirozený.
• Vzhledem k tomu, že spolupracujeme se základní školou, dbáme i na kázeň ve škole. Nepožaduji po svěřencích samé jedničky, požaduji po nich disciplínu a slušné chování.

• Snažím se vytvářet prostředí, kde se kluci cítí dobře a těší se na trénink.
• Důležitá je pro mě atmosféra v kabině – aby tým držel pohromadě a fungoval jako parta.
• Na tréninku je sice velká rivalita a kluci chtějí vyhrávat, ale po skončení to vždy zůstává na ledě.
• Mým cílem je, aby si ze sportu odnesli nejen dovednosti, ale i vztahy a zkušenosti do života.
• Sám jsem dodnes v dennodenním kontaktu s některými bývalými spoluhráči, se kterými jsem vyrůstal. Ze spoluhráčů jsme se stali celoživotními přáteli. A tohle chci vybudovat i pro své kluky, aby naši kabinu brali jako rodinu.
• Chci, aby kluci jednou vzpomínali hlavně na partu, nejen na výsledky.