Trenér amerického fotbalu Radovan Maléř: u nás může hrát každý!

Jmenuji se Radovan Maléř a děti trénuji už deset let. Po celou dobu spolupracuji s kolegou Honzou Tschernosterem a trénování se věnujeme spíše intuitivně, než že bychom absolvovali nějaká školení či kurzy specificky zaměřené na děti. Řadu věcí jsme si museli vyzkoušet a zjistit, že tudy cesta nevede. Mockrát jsme měli na věci jiný názor. Ale vždy jsme se dokázali dohodnout a držíme při sobě tak dlouho proto, že dokážeme potlačit naše ega.

Náš způsob trénování zcela přirozeně odráží i kodex sportovního klubu od Trénujeme s respektem. (I) proto jsem přesvědčen, že to děláme dobře. Než se dostanu k jeho jednotlivým bodům, rád bych nejprve zdůraznil dva pilíře, které jsou v našem trenérském přístupu zcela klíčové: u nás může hrát každý a každý je pro tým platný.

Každý může hrát. Stojím si za tím, že americký fotbal je pro každou postavu i věk. Je jenom na nás, na trenérech, abychom děti zaujali, dali jim šanci a ukázali směr. Přestože bezkontaktní forma amerického fotbalu (tzv. flag fotbal) přímo vybízí k tomu pracovat pouze s nejlepšími atlety, v našem týmu se běžně objevují na hřišti kluci třeba s nadváhou. Byť je třeba je speciálně motivovat a dát jim výhled do budoucna. Mimochodem jeden z nich odehrál letos na jaře (2025), ve svých 16 letech, svůj první reprezentační zápas za kategorii U19. Přitom v „atletickém“ flag fotbalu byl nešťastný z toho, že je oproti druhým tlustý a pomalý. Měli jsme v týmu i kluka s dětskou mozkovou obrnou, který úspěšně hrál a skóroval, kluka, co ho ze všech sportů vyhodili, a maminka nám s pláčem děkovala, že u nás hraje… Zažili jsme toho spoustu a každý tento příklad nám ukazuje, že tento přístup má smysl.

Každý je pro tým platný. Každý, kdo je v našem týmu, může počítat s tím, že se dostane na hřiště. Plní přitom týmovou roli, kterou mu přidělíme a vysvětlíme, a ví, na co se má soustředit. I kdyby se hráč dostal na hřiště jen v době, kdy si ostatní potřebují odpočinout, tak ví, že je to důležité a bez něj by tým nešlapal, jak má. Naše opory zároveň vedeme k tomu, aby těmto hráčům projevovali dostatečný dík a respekt za to, že plní svoji roli. Hráče se snažíme motivovat i tím, že jim trpělivě vysvětlujeme, že každý nemusí být nejlepší, ale důležité je chtít se každým tréninkem zlepšovat. Těm silnějším třeba říkáme, že nemusí být ve sprintech první, ale ať se snaží nebýt poslední. Výhrou je pak pro nás i to, když se pochlubí, že dostali v tělocviku jedničku, zatímco ještě vloni to byla čtyřka. I v samotných zápasech se snažíme ve všech svěřencích posilovat pocit platnosti v týmu, oslavujeme malé úspěchy, vyzdvihujeme dílčí věci, co se povedly, a vedeme je k tomu, aby se radovali z maličkostí.

A jak v naší trenérské praxi naplňujeme jednotlivé body kodexu Trénujeme s respektem?

Každý první trénink zimní přípravy věnujeme tomu, abychom děti naučili padat. A máme s tím skvělé výsledky. Od 12 let se hráči z tréninku omlouvají sami. Sami ví nejlíp, jestli jsou v pořádku, a pokud se necítí, na trénink nejdou. Učíme je vyhodnocovat své možnosti a nést odpovědnost za to, zda přijdou nebo ne. Pravidelně hráčům nabízíme také konzultaci jejich jídelníčku. Nikoho do zdravé strany netlačíme, ale ukazujeme jim možnosti. V poslední době se u starších kluků setkáváme s experimentováním se suplementací, když začínají chodit do fitka. I v této věci se je snažíme edukovat.

Jak jsem popsal výše, u nás v týmu má každý svoje místo a ostatní to respektují. Nikdo u nás neřeší barvu pleti, původ ani vyznání. Zajímá nás jenom to, kdo jak hraje a kdo chodí na tréninky.

V tomto bodu máme s kolegou trenérem trošku odlišný názor. Já bych ani vyhrávat nemusel, on zastává názor, že pokud vyhrávat nebudeme, děti to bude bavit jenom napůl. Každopádně oba se snažíme v našich svěřencích vybudovat vztah ke sportu. Chceme v každém z nich probudit dojem, že sportovat má smysl, něco mi to dává a bylo by dobré, aby to byla běžná součást mého života. A podle reakcí bývalých svěřenců se to v hodně případech daří.

Tohle je další základní kámen našeho přístupu! Vychází z mé osobní zkušenosti, kdy jsem do 25 let hrál kopanou a odešel jsem z toho sportu naprosto zhnusený atmosférou, kdy podvody, sprostota a hulvátství bylo bráno jako normální a v podstatě prospěšné. A vezli se v tom hráči, trenéři, diváci, rodiče… Proto mě nadchla atmosféra kolem amerického fotbalu a zařekl jsem se, že ji chci maximálně podporovat. Ani na tréninku proto nenechám hráče mluvit prostě nebo urážlivě, při zápasech nesmí mluvit na rozhodčí, na cizí trenéry nebo se dohadovat s protihráči. Jsem v tom naprosto neúprosný a nikdy pro mě není problém přiznat faul vlastního hráče a vedu je k tomu, aby přiznali svou chybu. Beru to tak, že by to mělo být naprosto samozřejmé, a ne ještě oceňované cenou fair play.

Jak jsem zmínil v úvodu, neabsolvovali jsme desítky trenérských školení. O to víc ale sledujeme aktuální trendy a neustále vylepšujeme náš tréninkový program. Někdy je to i o tom vcítit se do nálady hráčů na tréninku a uzpůsobit tomu další směřování tréninku. Když vidím, že se neusmívají nebo jsou nesoustředění, zapojím něco, co je baví a co jim zvedne náladu. Sebelepší tréninkový program je jen tak dobrý, jak kvalitně motivované a nadšené má trenér děti.

Vztahy s rodiči máme nastaveny tak, že se kdokoli může na cokoli zeptat. A pravidelně se ptají. Pokud cítí přátelský a otevřený přístup, otevřou se často sami. Pokud se stane, že některý rodič na turnaji ulítne a začne řešit rozhodčí nebo jiný tým, okamžitě mu vysvětlujeme zásady našeho klubu a v naprosté většině to rodiče chápou a přizpůsobí se. Na druhou stranu nejsme příznivci účasti rodičů na trénincích. Máme vyzkoušeno, že bez nich jsou děti daleko odolnější a motivovanější překonat zdravou únavu, bolest a vyčerpání.

Jde o velmi citlivé téma, které se snažíme řešit individuálně. V praxi se nám zatím osvědčil postup rozdělení aktérů do různých týmů. Nevyhnutelně s našimi svěřenci řešíme taky vztahy v rámci týmu nebo zklamání z prvních lásek…

Věřím, že popis všech ostatních bodů je toho důkazem.