K úspěchu ve sportu i v životě nevede ponižování, ale respekt

Děti a dospívající se při organizovaných sportovních aktivitách často setkávají s různými formami nezdravého chování, obtěžování nebo dokonce zneužívání. V českém prostředí se o nich příliš nemluví a systémově se neřeší, přitom často mohou působit skrytě a dlouhodobě. Zakladatelka iniciativy Trénujeme s respektem Markéta Pluhařová vysvětluje, proč je třeba proti tomu bojovat, a jak by mělo správné bezpečné prostředí vypadat.
Co vás přivedlo k myšlence, že je potřeba kultivovat české sportovní prostředí, zejména ve vztahu k dětem a mladistvým?
Prvotním impulsem byla moje vlastní zkušenost. Máme s manželem tři děti a všechny odmala vedeme k výkonnostnímu sportu. Narazili jsme, když jsme dceru odmítli kvůli sportu omlouvat ze školy a když jsme jí nedovolili trénovat či dokonce závodit při zranění nebo bolestech. Snažili jsme se s klubem a trenéry aktivně situaci řešit a hledat kompromisy. Bezúspěšně. Z pohledu klubu jsme byli problémoví a dceru jednostranně, informací zaslanou e-mailem, vyloučili. Po devíti letech intenzivní sportovní přípravy. Poté jsme zjistili, že neexistuje žádná právní ochrana, není se kam dovolat a že děti a mladí sportovci jako osobnosti jsou často až na posledním místě. Neexistují prostě žádná závazná pravidla či předpisy ohledně správného jednání.
Od tohoto zjištění je ale ke vzniku oficiální iniciativy dlouhá cesta?
Nedokázala jsem to nechat jen tak. Začala jsem naši zkušenost sdílet, hledala jsem informace, zjišťovala, jak to funguje v zahraničí. Později jsem začala intuitivně kontaktovat lidi, kteří k tomuto tématu mají co říct. Postupným propojováním kontaktů a doporučení se vykrystalizoval tým, jehož odborné zázemí umožnilo vznik naší organizace Trénujeme s respektem s jasným cílem situaci aktivně řešit, posunout a prostředí zlepšit.
Vás k tématu přivedly vlastní děti. Jde tedy o problém zejména u dětí?
Bezpečné sportovní prostředí je záležitostí všech účastníků sportu. My se ale zaměřujeme na děti a dospívající, protože jsou tou nejzranitelnější skupinou. Ve vztahu k dospělým jsou zpravidla v podřízené roli.
S čím negativním se děti mohou při sportu setkávat?
Těch nezdravých věcí je ve sportovním prostředí celá řada. Některé mohou působit navenek celkem nevinně, třeba když trenér se svěřencem nemluví po prohraném zápase nebo mu vyčítá, že ho zklamal. Když kvůli pozdnímu příchodu jednoho z dětí na trénink, musí všichni ostatní za „trest“ udělat sto dřepů. Ale právě tyhle zdánlivé maličkosti vytváří nezdravé prostředí plné stresu a strachu, a to je špatně. Zcela běžné jsou v některých sportech výtky k postavě a tlak na úbytek hmotnosti. Nezřídka jsou součástí tréninků nadávky a fyzické tresty. Samostatnou kapitolou je nerespektování potřebné rekonvalescence při zranění či nemoci. Řada sportovců se potýká s tlakem na omezování vzdělání. Bohužel výjimkou není ani sexualizované násilí.
Co myslíte pojmem omezování vzdělání?
Řada sportovních oddílů nebo i jen konkrétních trenérů vidí jen svůj sport. Neberou ohled na školní povinnosti svěřenců, nejsou ochotni dělat kompromisy například v časech tréninků a podobně. Je ale strašně krátkozraké vsadit už v dětském věku vše na jednu kartu. Co když to nevyjde? Mladému člověku se pak v určitém věku zhroutí nejen sen o profesionální sportovní kariéře, ale najednou vůbec neví, co dál, protože profesně není absolutně připraven na jiný než sportovní život.
Často zaznívá názor, že dril ke sportu patří. Že pokud si děti budou jen „hrát“, tak z nich profi sportovec nikdy nebude.
To je právě ten smutný omyl. Dítě to třeba i pár let vydrží. Ze strachu, ve snaze se zavděčit nebo prostě kvůli lásce k tomu sportu, když nevidí jinou možnost. Ale dlouhodobě si ponese následky, psychické i fyzické.
U pěti, šestiletých dětí navíc nikdy nemůžeme s jistotou říct, zda z nich někdy budou profi sportovci. Třeba se ukáže, že nemají potřebný talent, může se objevit nějaký zdravotní handicap nebo je to prostě přestane jednoho dne bavit… Takto malé děti by měly sportovat z úplně jiných důvodů – pro radost, pro správný fyziologický vývoj, utužování sociálních vazeb a tak dál. Na konkrétní specializaci a na dril je času dost. Ale především je třeba neplést si onen dril s psychickým a fyzickým zneužíváním.
Co tím přesně myslíte?
K tomu, aby byl někdo úspěšný, není potřeba mu nadávat, ponižovat ho, bít ho, nutit ho trénovat, když je nemocný, nebo mu upírat jídlo. Tyto praktiky k dlouhodobému úspěchu nikdy nepovedou. A to v žádné oblasti lidské činnosti, nejen ve sportu. Naopak! Sport, trénink by měl probíhat v respektujícím prostředí. Proto se ostatně jmenujeme Trénujeme s respektem. Sportovci dosáhnou úspěchů mnohem pravděpodobněji, pokud trénují rádi, s trenérem mohou jednat narovinu, všichni se vzájemně respektují a mohou si od sportu občas „odpočinout“ při jiných aktivitách.
Jak tedy zajistit, aby k těm zmiňovaným věcem nedocházelo? A kdo by měl nést odpovědnost?
První věc je, že si to lidé musí začít uvědomovat. Že se tyto věci běžně dějí, a že to není správné. Malé, třeba osmileté dítě, se vůči trenérovi, jehož vnímá jako dospělou autoritu, těžko ozve.
Ideálně by svazy a kluby měly mít definované kodexy a předpisy, které jsou závazné a právně vymahatelné. Měli by tu být vyškoleni tzv. safeguarding officers, kteří by na jejich dodržování dohlíželi, a pomáhali sportovcům a klubům případné problémy řešit a dlouhodobě prostředí kultivovat. Odpovědnost by ideálně měl nést také stát, který většinu prostředků na sport rozděluje.
Dokud to tak není, měli by tou záchrannou sítí být především rodiče. Čím větší tlak rodiče nebo sami sportovci vyvinou, tím víc budou svazy a kluby nuceny se tímto tématem zabývat a začít dělat věci správně.
A teď to řeší i vaše organizace Trénujeme s respektem.
Ano, my na celou problematiku upozorňujeme a edukujeme veřejnost v tom, co je ještě správné a co už do sportu rozhodně nepatří. Zároveň ale na konkrétních příkladech ukazujeme, že řada svazů, klubů, trenérů, doktorů nebo sportovních psychologů to dělá správně. Že to jde. Věříme, že s postupující osvětou se lidé začnou více zajímat o prostředí, kam posílají své děti. Že ty kluby, kde to nefunguje správně, se budou muset změnit, pokud si budou chtít své členy udržet. Ale je to běh na dlouhou trať.