Není věk jako věk. Proč bychom měli znát rozdíl mezi kalendářním a biologickým věkem mladého sportovce?

Je naprosto běžné, že ve stejné věkové kategorii závodí děti a dospívající, kteří jsou sice podle „občanky“ stejně staří, ale jejich těla tomu vůbec neodpovídají. To, že jsou narozeni v rozmezí stejného kalendářního roku, totiž ani zdaleka neznamená, že jsou na tom všichni stejně tělesně či psychicky.

Některé děti rostou a dospívají rychleji a dříve, jiné pomaleji. Některé procházejí pubertou v jedenácti, jiné až ve čtrnácti letech. Přesto bohužel často trénují podle stejného plánu, se stejným očekáváním – a právě v tom může být kámen úrazu.

Co je kalendářní a co biologický věk?

Kalendářní věk je daný datem narození. Určuje, do jaké věkové kategorie sportovec oficiálně spadá.

Biologický věk naproti tomu vyjadřuje, v jaké fázi tělesného vývoje se daný sportovec skutečně nachází. A právě ten má mnohem větší význam, pokud chceme nastavit zdravý, fyziologický a efektivní trénink.

Rozdíl mezi biologickým a kalendářním věkem pro děti a dospívající může být až 2 až 3 roky. To znamená, že dva sportovci narození ve stejném roce mohou mít výrazně rozdílné tělesné schopnosti – ne proto, že by jeden „makal“ víc, ale protože jejich těla se zkrátka vyvíjí jinak.

Proč to trenéry a rodiče musí zajímat?

Když se podíváme do výzkumů, důvody jsou zcela jasné:

Výkon – Biologicky vyspělejší děti mají často lepší výsledky v silových, rychlostních a koordinačních testech.

Motivace a sebedůvěra – Méně vyspělí sportovci se mohou cítit neúspěšní nebo nedostateční, i když mají potenciál – jen zatím „nedorostli“.

Zdraví – Pokud přetěžujeme sportovce, kteří na to vývojově ještě nejsou připraveni, zvyšujeme riziko přetížení, zranění a dlouhodobých zdravotních problémů.

A netýká se to jen těla – biologická zralost ovlivňuje i psychiku. Biologicky méně vyspělí sportovci často jinak zvládají stres, prohry i tlak okolí.

Jak zjistit biologický věk v praxi?

Nejde o nic složitého nebo výhradně lékařského. Existuje několik metod, které jsou dostupné i v běžném sportovním prostředí:

  1. RTG zápěstí – tzv. kostní věk: pomocí rentgenového snímku zápěstí lze porovnat vývoj kostí s tzv. referenčními obrázky (např. Greulich-Pyle atlas). Výsledkem je biologický věk s poměrně vysokou přesností. Tato metoda se využívá zejména v pediatrii.
  2. PHV – Peak Height Velocity: jednoduchý a praktický nástroj pro odhad fáze růstu. Sleduje se tempo růstu pomocí výšky, hmotnosti a věku. Výpočtem lze zjistit, zda je dítě před, během nebo po tzv. růstovém vrcholu (PHV), který bývá u dívek okolo 12 let a u chlapců cca ve 14 letech. Využíváme percentilové grafy.
  3. Pozorování vývojových znaků: změny postavy, síla, výbušnost, změny psychiky – to vše může trenérovi nebo rodiči napovědět, kde se dítě vývojově nachází. I když tato metoda není exaktní, může být v kombinaci s výše uvedenými velmi užitečná.

Bio-banding: nový přístup ve sportu

V některých sportech se už začíná prosazovat tzv. bio-banding – tedy rozdělování sportovců nikoli podle kalendářního věku, ale podle biologické zralosti. Výsledkem je férovější soutěžní prostředí, lepší rozvoj techniky i motivace, méně zranění a menší riziko předčasného odchodu ze sportu.

Co si z toho odnést?

  • Děti se nevyvíjí stejně rychle.
  • Kalendářní věk je administrativní, biologický je fyziologický.
  • Porovnávat „stejně staré“ sportovce může být zavádějící.
  • Talent často potřebuje čas a trpělivost – neztraťme ho zbytečně.

Trénovat s respektem znamená vidět každého sportovce jako unikátního jedince. Chápat, že co platí pro jedno dítě, nemusí fungovat pro druhé – i když jsou „ve stejné věkové kategorii“.

Biologický věk nám pomáhá pochopit vývojové potřeby, fyzické limity i mentální nastavení, což je základ udržitelného sportování.

Zdroje literatury:  

Albaladejo-Saura, M., Vaquero-Cristóbal, R., González-Gálvez, N., & Esparza-Ros, F. (2021). Relationship between biological maturation, physical fitness, and kinanthropometric variables of young athletes: A systematic review and meta-analysis. International Journal of Environmental Research and Public Health, 18(1), 328. https://doi.org/10.3390/ijerph18010328 

Cairney, J., Hay, J., Faught, B., Mandigo, J., & Flouris, A. (2005). Developmental coordination disorder, self-efficacy toward physical activity, and play: Does gender matter? Adapted Physical Activity Quarterly, 22(1), 67–82. https://doi.org/10.1123/apaq.22.1.67 

Mirwald, R. L., Baxter-Jones, A. D. G., Bailey, D. A., & Beunen, G. P. (2002). An assessment of maturity from anthropometric measurements. Medicine & Science in Sports & Exercise, 34(4), 689–694. https://doi.org/10.1097/00005768-200204000-00020 

Gómez-Campos, R., Lee-Andruske, C., de Arruda, M., Sulla-Torres, J., Pacheco-Carrillo, J., Urra-Albornoz, C., & Cossio-Bolaños, M. (2018). Normative data for handgrip strength in children and adolescents in the Maule Region, Chile: Evaluation based on chronological and biological age. PLoS ONE, 13(8), e0201033. https://doi.org/10.1371/journal.pone.0201033 

 

MUDr. Marie Skalská