Téma dětí a mládeže vyprodalo letošní konferenci Psychologie sportu v praxi

Ve dnech 22. a 23.11.2024 proběhl už 14.ročník konference PSYCHOLOGIE SPORTU V PRAXI 2024 s tématem DĚTI A MLÁDEŽ. Zúčastnilo se jí přibližně 140 trenérů, psychologů, rodičů a studentů psychologie nejen v sále ale i na streamu. Bylo to vůbec poprvé, co se Asociaci psychologů sportu (APS) podařilo konferenci vyprodat, dokonce už s měsíčním předstihem.

Tato skutečnost, včetně pozitivních reakcí účastníků, je krásným úspěchem, na kterém členové asociace pracovali přes deset let. Toto poselství předávala i samotná konference: že při vývoji sportujících dětí je potřeba být trpělivý, přidávat postupně drobné dovednosti a při směřování k rozvoji dokonalosti v daném oboru zachovávat radost z pohybu. Je dobré myslet také na to, že pro každý začátek je nezbytné mít po boku důležité osoby, které vám projeví důvěru, podporují vás a pomáhají, když je potřeba.

V rámci konference si mohli účastníci zapřemýšlet nad tím, zda trénujeme dětské sportovce nebo sportující děti. Nebo si zauvažovat nad tím, jaký vliv má na mladého sportovce moment, kdy ho označíme za talent. Kromě témat jako jsou konflikty, šikana, práce s emocemi či duševní poruchy u dětí zaznělo na konferenci téma BEZPEČNÉHO PROSTŘEDÍ. Anastasiya Khomutova, externí konzultantka Trénujeme s respektem, popsala, jak takové bezpečné sportovní prostředí vypadá a co do něj rozhodně nepatří. Ředitelka TSR Markéta Pluhařová pak představila, co TSR dělá a na co se zaměřuje. Spolupráce APS a TSR tak byla uvedena do praxe👍

Jak dobře rozumíme tématu psychologicky bezpečného prostředí ve sportu?

Na konferenci padlo velké množství otázek. Moc nás těší zájem a chuť do tématu více proniknout. Přinášíme vám odpovědi na otázky, které na konferenci nestihly být zodpovězeny.

Co je příčinou (psychologicky) nebezpečného prostředí – jak vzniká?
Nikdy nejde o jednu příčinu, většinou je to kombinace několika faktorů – například nadměrného tlaku na výsledky, autoritářského trenérského vedení či přehlížené psychické prožitky jednotlivých sportovců. Svou roli může hrát také nadměrný důraz na soupeření a srovnávání, což vede k nedobrým vztahům ve skupině. Stejně tak nedostatečně vyjasněná role trenéra a jeho postoj ke svěřencům, což může vést k hledání vhodného působení cestou pokus-omyl, což činí situaci nepředvídatelnou, nepřehlednou, může spouštět impulzivnímu či manipulativní chování.  Tlak na výsledky může také zapříčinit přetěžování, zanedbávání duševního zdraví (nedostatek odpočinku a kompenzačních aktivit atd.) a toleranci škodlivého chování, jako je šikana, obtěžování, či nepřiměření hubnutí, které jsou často vnímány jako “součást sportu”. Dalším faktorem je normalizace zneužívání – tedy situace, kdy jsou škodlivé praktiky, jako například rituály spojené s ponižováním nováčků (hazing) nebo slovní agrese, přijímány jako běžná součást sportovního prostředí. Významnou roli hraje také nerovné postavení mezi sportovci a trenéry, manažery nebo staršími sportovci. V těchto hierarchických vztazích se sportovci často cítí bezmocní. Závěrem, je dobré mít na paměti, že na utváření prostředí se podílí nejen trenér, ale také vedení týmu či klubu, rodiče, v konečném důsledku i sportovci samotní.

Jak byste pracoval/a jako trenérka s hráčem kolektivního sportu, který sportovně i lidsky převyšuje svoje vrstevníky, takže je pro ně ale „divný“. Věk 15 let.
Primárně by měla být v týmu snaha nastavit základní respekt k odlišnosti každého člena týmu. Nabízí se nějaký workshop, kde by se každý mohl podělit o svou jedinečnost, co má jinak než ostatní, že každý vypadá jinak, přemýšlí jinak atp. Tím také může velmi efektivně přispívat k výkonům celého týmu, jedinci se mohou doplňovat. Přímo s daným sportovcem bych pracoval na vnímání své odlišnosti jako výjimečnosti (spíše než jinakosti). Toto téma může být také zahrnuto do týmových pravidel chování.

Jak může narušit bezpečné prostředí doma, když je rodič současně trenér dítěte?
Dvojrole trenér – rodič automaticky neznamená narušení bezpečného prostředí pro dítě (viz. rozhovor s Antonínem Barákem na konferenci), pouze zvyšuje určité riziko. Znamená to, že za obě prostředí (sportovní i domácí) zodpovídá jedna osoba. Důležité je se naučit oddělovat roli trenéra a rodiče a roli svěřence a dítěte/syna/dcery. Do tohoto procesu by pak měl být zapojen (min. obeznámen) i zbytek rodiny a týmu. Vhodné je nepodřizovat zcela rodinný život tomu sportovnímu, nechat dítěti právo a prostor na to prožívat s rodinou běžné věci, u večeře se bavit o nesportovních tématech, cestou ze zápasu neanalyzovat výkon. Stejně tak je potřeba zachovat podobný postoj trenéra ke svému dítěti/svěřenci jako k ostatním členům týmu – vyvarovat se zvýšeným nárokům či kritice stejně jako nadržování. S cílem zachovat bezpečné prostředí je potřeba mnohem více své kroky a postoje objasňovat, komunikovat, vnímat zpětnou vazbu od dítěte.

Jaká by byla hravá forma prevence pro děti v rámci tréninku, respektive, jak tuto problematiku zařadit do tréninku, aby děti nabraly jistotu, že mohou přijít s obavou.
Můžete začít tím, že během tréninků pravidelně komunikujete o důležitosti bezpečí a o tom, že každý má právo cítit se dobře a respektovaně. Dále můžete zavést pravidelnou aktivitu, kdy si několikrát do týdne členové týmu nasdílí, jak se mají, co se jim daří, co je naopak trápí. S tématy, které dotyčné tíží, musí začít trenéři či jiné dospělé osoby. Děti pak uvidí, že mluvit o tom, co mi kazí náladu nebo co jiného mě trápí, je normální. V prvním kole může být variantou anonymní sdílení postřehů a dotazů, kdy se losují z koše a trenéři na ně reagují. To, co je však důležité, je reakce ze strany dospělých na tyto podněty. Snažte se být respektující (tzn. možná nesdílíte stejný dojem, ale uznáváte/respektujete, že to jiná osoba ze svého pohledu takto vnímat a prožívat může), nezpochybňujte ani nezlehčujte, co vám druzí sdělují. Oceňte, že byli odvážní toto sdělit. Zkuste přemýšlet tak, že své postřehy nepíší jen tak, bezmyšlenkovitě, že pro ně osobně mohou mít váhu, i když vám se jeví jako banalita. Snažte se věcem porozumět z jejich úhlu pohledu. Vezměte také na vědomí, že každý svěřenec přichází do týmu s jinými zkušenostmi, dovednostmi, vlastnostmi, což se může projevit v tom, jak věci vnímá a jak na ně reaguje. Dejte si závazek změnit něco ve svém působení tak, abyste naplnili potřeby všech vašich svěřenců. Obavu můžete také převést do nějakého symbolu/znaku/postavy, která se zase ve skupině objevila – a je přeci fajn vědět, kdo k nám „přišel na návštěvu“, abychom s ním mohli něco udělat a nenarušoval nám trénink a naši pohodu. Vždy také platí, že i rodiče by měli být zapojeni do vytváření bezpečného prostředí a měli by vědět, jak podporovat své děti v tom, aby mluvily o problémech. Děti se učí z modelu chování dospělých, proto je důležité, aby dospělí projevovali empatii, spravedlnost a ochotu naslouchat.

Jaký je prvotní signál, když dítěti důrazně něco vytknu nebo vysvětlím (k povzbuzení k lepšímu výkonu), že na dítě to bylo moc a je to naopak kontraproduktivní.
Pod tímto popisem si lze představit cokoliv. Předpokládáme, že vulgární slova a zesměšnění zde nemají prostor.  Zároveň je fajn si uvědomit, že pokud se důrazné vytknutí/vysvětlení objevuje ze strany trenéra spíše výjimečně a je doplněno naopak velkou měrou povzbuzení, ocenění, zjišťování aj., nemusí to mít zásadní negativní vliv na dítě. Je vhodné sledovat mimiku a řeč těla, stejně tak chuť do práce. Děti bývají často velmi dobře čitelné, jen je potřeba tomu věnovat pozornost a hned od dítěte neodcházet. Takže když ho nějak opravíte, zůstaňte u něj ještě na několik dalších pokusů, zaměřte se na zvýraznění jeho, byť sebemenších pokroků a pomozte si zlepšení více zažít. Kolikrát je více než samotné vytknutí důležité to, co následuje potom. V případě, že si všímáte nějakých projevů delší dobu, můžete s dotyčným téma otevřít, zeptat se, zjišťovat, zvědavě se zajímat v rozhovoru 1 na 1.

Jak řešit psychologicky situaci zneužití trenéra, kde kabina klíčových hráčů se rozhodne ho zlikvidovat svými slabými výkony, aby letěl.
Toto už je defacto „hašení požáru“, po kterém vždy zůstane „spáleniště“. Otázkou je, co se udělalo předtím pro prevenci, aby k tomuto stavu nedošlo? Další otázkou je, jakou oporu má trenér u vedení klubu/oddílu. Pokud má na to trenér odvahu a sebedůvěru, je vhodná otevřená diskuze s celým týmem s cílem objevit, co přesně stojí za tím, že chtějí hráči trenéra zlikvidovat.

Rodiče dětí v U15 si udělali webstránku, kde kritizovali trenéra, pokud jejich miláčci nebyli v sestavě, co byste navrhoval/a zde udělat?
Konkrétní situace bez znalosti kontextu lze obtížně posoudit, ale obecně lze doporučit mít nastavenou otevřenou formu komunikace a být transparentní v tom, jak probíhá výběr sportovců. Pokud se rodiče uchýlili k vytvoření webové stránky, aby zde vyjádřili svůj nesouhlas, pak lze domýšlet, že neviděli jiné řešení či formu, jak vyjádřit s trenérem o situaci komunikovat. Je důležité pamatovat, že každé dítě by mělo mít příležitost se v tréninku či ve hře angažovat, proto jakákoliv selekce by měla být dle transparentních, férových a předem nastavených pravidel, která jsou všem známá. Trenér či klub by měli udržovat otevřenou komunikaci s rodiči a předcházet tak nedorozuměním. Trenér by pak mohl případně pracovat na tom, aby přestal mít ambici zavděčit se určitým rodičům. Vždy jde o nerovnovážnou situaci, kdy trenér věnuje pozornost celému týmu, kdežto rodiče často pouze svému dítěti, což se může projevit v jejich reakcích a jednání.

Co dělat, když je obtěžujícím rodič?
Tato otázka je velmi obecná, těžko posoudit, o jaký typ a směrem ke komu je obtěžování namířeno. Vždy se však můžeme směrem k dotyčnému vymezit a použít asertivní reakci typu „Všímám si toho, že toto Vaše chování žádoucí není, není v souladu s našimi pravidly, která jsme společně pro naše fungování nastavili. Prosím o jejich dodržování“. Zároveň můžete nabídnout i alternativní variantu chování ve smyslu „Mohlo by být fajn/všichni by jistě uvítali/týmu by prospělo, takže i vašemu dítěti, kdybyste se zaměřil na… /dělal…“.

Aby člověk mohl dělat safeguard v nějakém oddíle/svazu, musí mít nějaké vzdělání, nebo stačí mít zájem nebo např. pedagogické či psychologické vzdělání?
V tuto chvíli není pozice SGO (Safeguarding Officer in Sport) ničím podmíněna. Záleží, jaké podmínky si stanoví dotyčný klub či svaz. Základní školení o SG najdete na webu zdarma, NSA chystá vzdělávací program pro české prostředí, aktuálně se můžete vyškolit u IOC (Mezinárodní olympijský výbor). Je třeba zdůraznit, že principy safeguardingu lze v praxi aplikovat, aniž byste nutně museli být certifikovaní SGO. Pro formální pozici je pak vzdělání samozřejmě důležité.

Jaké mechanismy podání stížností byste doporučili u klubů, kteří si nemohou najmout psychologa?
V tuto chvíli je jedinou možností hlášení obrátit se na Safeguarding Officera ČOV. Zároveň je možné zavést např. schránku důvěry, kam jedinci mohou své postřehy a stížnosti vhazovat. Podle typu stížnosti je pak možné se obrátit s žádostí o pomoc na další odborníky. Nemusí to být vždy jen psycholog.